Kniha první: OSAMĚLÝ

Skrz dvojité sklo v tmách obraz mého bratra zřím.

Pomoz nám, Thore, vězňům nebohým.

Přijd; kladivo Boží! A vysvobod' nás.



					Začarovaná věž

KAPITOLA 1

Celý důl byl v podstatě plně automatizován. Tvořilo jej zařízení v hodnotě přibližně sto osmdesáti miliónů dolarů a rozprostíral se na rozloze tři a půl krychlové míle zlatonosné horniny - žuly a křemene. Na to všechno dohlížela jediná obrazovka, u které seděl směnový inženýr.' Jako nějaký těžkopádný mnohoúčelový organismus kráčel důl vrstvami horniny. Na různých úrovních vyhlodával zlatonosnou rudu, drtil ji na hromady oblázků a odesílal nakladačem šest set stop i víc nahoru na čerstvý vzduch ke zpracování. Jak zařízení dolu postupovalo, zanechávalo za sebou šachty vedoucí na povrch, roury elevátorů, nově otevřená patra a vytěžené poruby. Rozšiřovalo přitom rozlehlou centrální jeskyni, ve které se přesunovaly těžké stroje spolu s řídící obrazovkou. Pokládaly před sebou koleje a hned je za sebou zvedaly.
Všechno současně řídil jediný směnový inženýr. Jeho povolání nijak neublížil lehký pocit opojení mocí. Seděl před obrazovkou řídícího panelu jako oči před mozkem. Jeho práce spočívala v konečné kontrole.
Údaje nezbytné pro přijímání rozhodnutí a správné kroky zabezpečovaly počítačové prvky v zařízení. Stačil jediný dotyk tlačítka a k dispozici měl nejlepší odpověď z hlediska logiky. Přišlo se však na to, že stejně jako v samotném životě bylo v moderním dolování kromě logiky třeba ještě něco navíc. .
Nejlepší inženýři měli cit. Byla to citlivost získaná zkušenostmi, talentem a dokonce něčím jako láskou, se kterou ovládali nejen stroje jimi řízené, ale i hory.
Také to patřilo k činnostem lidského úsilí, pro něž bylo zapotřebí zvláštního nadání. Vyšlo najevo, že z mladých důlních inženýrů na konci studií mělo méně než deset procent tuto potřebnou zvláštní schopnost splynout s titánem, který řídili. Dokonce i v jedenadvacáténi století s jeho přeplněnými zprostředkovatelnami práce hledaly doly neustále další směnové inženýry. Dokonce i pro oněch talentovaných deset procelli byly pravidelné čtyřhodinové směny přI1iš dlouhé, než aby se chtěli stál neomylnými vládci stroje. A stroje nikdy neodpočívaly.

Šest set stop nad hlavou muže u obrazovky vyšel Paul Formain, klel.
právě prožíval první ráno na dole Malabar, z bílé plastické bubliny svéh malého bytu a uviděl hory.
A najednou to tu bylo zas, znovu a znovu, jak už tolikrát od té nehody na moři před pěti lety, a ještě čerstvější, živější.
Ale teď neviděl před sebou širé moře ani snový obraz cizí, stíno' postavy v jakémsi plášti a špičatém klobouku, která mu, jak se zd vdechla život, když v loďce zemřel, a vrátila ho na ni, aby ho nakolll našel a vzkřísil přístavní hlídač.
Tentokrát to byly hory. I Odvrátil se od bílých plastikových dveří a najednou je spatřil. Kolen něho stoupal příkrý svah s ostatními bělostnými budovami dolu Malab~ Křehké modré nebe nad ním si vyprávělo s tmavě modrým hlubokýn jezerem vyplňujícím úžlabinu ve skalách. Kolem dokola byly kanadsk Skalisté hory; táhly se jedním směrem třicet mil ke Kamloopsu v BritsK Kolumbii a druhým k Pobřežnímu pásmu a ke kameni tým plážím s slaným příbojem Tichého oceánu. Z ničeho nic je ucítil.
Hory stály kolem něho jako králové. V..krvi mu hučel příboj a m jednou rostl a kráčel jim vstříc. Byl veliký jako hora vedle hor. Cít u nich věčný pohyb země. Na okamžik stál nahý, ale neotřesený vět[ porozumění, které mu nesly jediné slovo:
Strach. .
N ech od' do dolu.

"00. Z toho se dostanete, z téhle záležitosti," ujišťoval ho po neho( před pěti lety psychiatr v San Diegu. "Teď, když jste si to sám pro sel vyřešil a pochopil. " "Ano, " řekl Paul.
Tehdy to mělo logiku, jak si věc vysvětloval na nldu psychiatra. B sirotek. Když mu bylo devět, oba jeho rodiče zahynuli při doprav nehodě. Dostal se k dobrým pěstounům, ale nebylo to už ono. VždycJ zůstal osamělý.
Chybělo mu to, čemu psychiatr ze San Diega říkal "obranná sobeckost. " Měl dar pochopit lidi bez obvyklého jemného nátlaku na ně, aniž by toto pochopení obrátil ve svůj vlastní prospěch. Ty, kteří mohli být jeho přáteli, uváděl do rozpaků, jakmile tuto schopnost rozpoznali. Měli instinktivní nutkání udržovat mezi ním a sebou ochrannou vzdálenost.
Kromě toho měli strach z jeho znalostí a nevěřili, že se dokáže ovládnout:
Jako hoch cítil, že se od něho odtahují, aniž by chápal proč. A právě toto, říkal psychiatr, mu dávalo falešný obraz jeho vlastní situace. "... Nakonec," řekl psychiatr, "se nedostatek touhy využít tuto schopnost změnil v tělesnou vadu. Není ale horší než jiné vady, jako napřI1dad slepota nebo ztráta končetiny. Nemusel jste pociťovat, že bez ní nemůžete žít. " Zdálo se, že měl přesně takový pocit. A tento pocit vyvrcholil při neuvědomělém pokusu o sebevraždu.
"... určitě vás přístavní hlídač varoval před vyjížďkou v malém člunu za špatného počasí, " pokračoval psychiatr. "A věděl jste, že je nebezpečné vyjet si na takové malé loďce za jakéhokoliv počasí daleko od břehu." .
Takže bouře ho vyhnala ven na moře, kde se ztratil z dohledu. Unášel ho vítr a v následujících klidných dnech k němu přicházela smrt podobná mohutnému šedivému ptáku usazenému na nehybném stěžni a čekala.
"... Měl jste halucinace," tvrdil psychiatr. "Bylo přirozené, že jste si představoval, že jste už zemřel. A potom, když vás přivedli k životu, automaticky jste hledal nějaké ospravedlnění skutečnosti, že ještě opravdu žijete. Podvědomě se vám vybavila představa, že vás k životu přivedla postava podobná otci, vysoká a tajemná, zahalená do oděvu, označujícího magické schopnosti. Ale když jste se uzdravil, váš mozek si nemohl pomoci a musel považovat příběh za poněkud stupidní. " Ne, pomyslel si Paul, nemohl jsem si pomoci, musel jsem si to myslet.
Vzpomněl si, jak ležel v nemocnici v San Diegu a pochyboval, že má všech pět pohromadě.
"Takže abyste mu přidal na věrohodnosti, vymyslel jste si tyhle chvíle výjimečné, téměř bolestivé citlivosti. Což naplňovalo dvě potřeby. Poskytovaly oporu pro fantazírování o vašem zmrtvýchvstání a \, prvé řadě sloužily jako omluva pro vaše přání zemřít. Podvědomě jste se přesvědčoval, že nejste mrzák, ale že jste "jiný"." "Ano," souhlasil v tomto bodě Paul. "Chápu."
"Teď, když jste ze sebe vydoloval, jak se věci mají, potřeba ospraved nění by se měla zmenšovat. Fantastické představy by měly vybleduO1 a okamžiky chorobné citlivosti budou méně časté, až nakonec zmizí." "To rád slyším. " Jenomže v posledních pěti letech se tyto chvíle nezkracovaly ani Ul mizely. Zůst~valy v něm jako původní sen tvrdošíjně usazený kde vzadu v jeho mozku. Chtěl zajít za jiným psychiatrem, ale pak si pl myslel, že to, co mu našel ten první, nemělo vůbec žádný smysl. Takí co se dalo čekat od druhého?
Aby dokázal žít se svým problémem, upnul se místo toho na vě kterou v sobě objevil po nehodě. Hluboko v něm teď žilo cosi nepřekl natelného, co neustupovalo častým poryvům pocitů. V myšlenkách si t jaksi spojoval- ale přitom nezávisle na něm - s kouzelníkem ve vysokém klobouku ze sna. Takže když vítr přinášel varování, jako teď, cítil je aniž by se mu podřizoval.
Strach, zahučely hory. N echod' do dolu.
Pitomost, ozvalo se Paulovo vědomÍ. Připomnělo mu, že ho nakouť přijali na práci, k níž směřovalo celé jeho dosavadní vzdělánÍ. N.a prác která v nynějším přelidněném světě byla snem mnohých. Jen málokom se podařilo ji získat. Pohnul se, jako by se chtěl dotknout toho, ( neochvějně zůstávalo v zadní části jeho mozku.
Strach, odpovědělo mu, je pouze dalším z mnoha faktorů, které ~ nutno vzít v úvahu při cestě z bodu A do bodu B.

Paul se s trhnutím osvobodil od závanu pocitů a ocitl se zpátk v normálním světě. Všude kolem něho byly budovy dolu Malabar. N svahu nedaleko pod místem, kde stál, vyšla na zadní schůdky domk žena auditora důlní společnosti a volala něco přes bíle natřený plůte na manželku specialisty pro povrchové práce ve vedlejším dvoře. Byl t první Paulův den v zaměstnání a málem lfž zmeškal nástup do prác v podzemí. Odvrátil pohled od hor a budov na blízký chodník vedoucí k hlavní těžební jámě a zamířil k němu a k čekající těžní kleci.

Další kapitola